Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Alt

(z lat. altus = vysoký)

1. Při přechodu z trojhlasu na čtyřhlas, se rozdělil kontratenor v kontratenor altus a kontratenor bassus (tedy hlas nad a pod tenorem). Pro „contratenor altus" se v Anglii začaly používat navzájem zaměnitelné termíny „countertenor" a „altus", z čehož vznikl dnešní „kontratenor" a „altus" (ve smyslu „mužský alt"). Jejich poloha se neshoduje s polohou dnešního altového hlasu (ženského či chlapeckého).

V Anglii se udržela tradice kontratenorů v chrámové hudbě, výuce a v četných glee clubs (pěvecké sbory). Ve sborech v oratoriích své místo postupně ztratily s rozšířením žen altistek. Stále řidčeji vystupovali kontratenoři jako oratorní a koncertní sólisté, a s nástupem žen se začal objevovat u jejich hlasového označení „alto" přívlastek „male alto" (mužský a.).

2. Dnes je jako a. označován spodnější hlas – ať ženský, ať chlapecký. Jeho běžný rozsah sahá od „a“ do „e2“. A. ještě dlouho po 15. století zpíván mužským falzetem, tzv. tenorini, který se od poloviny 16. století nazýval i alti naturali. Ženský a. nabyl významu v opeře 19. století (Verdi, Wagner). V operním zpěvu se rozlišuje dramatický a. a kontraalt.

Ženy s altovým hlasem dokáží zazpívat mnoho z rozsahu mezzosopránu i sopránu. Maximální tónový rozsah je „e“–„f2“. Zabarvení je temnější a mužsky energické. Nezáleží tedy čistě na tónovém objemu, ale zejména na zabarvení a povaze hlasu.

Později a-u nebyly v operách tak často připisovány hlavní úlohy. Více příležitostí pak dostávaly a-y v oratorních skladbách.

3. U nástrojů jsou slovem a. nazývány hlouběji položené nástroje určité nástrojové rodiny. Jejich hlas je obyčejně o kvartu nebo kvintu hlubší než u běžných nástrojů, např. altová flétna, altový klarinet, altový pozoun, viola apod. Poslední se ve Francii a v Itálii zve alto. V jazzu se uplatňuje altový saxofon.

Související pojmy: → opera, → nástroj hudební, → skladba, → hudba, → oratorium, → tón, → soprán, → kontraalt, → kontratenor, → bas, → drama, → opera, → falzet, → tenor, → středověk, → zpěv, → jazz, → koncert, → hudba chrámová.

L:
Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl druhý. Praha : Argo, 2002, s. 4.
SMOLKA, Jaroslav. Malá encyklopedie hudby. Praha : Supraphon, 1983, s. 24.
MORITZ, Reiner E. Knaurs Musiklexikon. Vollst. Taschenb.ausg. München: Knaur, 1989, s. 31.
VALENTA, Pavel. Kontratenor jako fenomén dnešní doby: Bakalářská diplomová práce [on-line]. [cit. 2015-9-19]. Brno, 2011, s. 17. Přístup z: [1]

Anna Goldmanová 19.9.2015

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Joe Angrešt, Zofka777