Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Abeceda

(z prvních tří písmen lat. a-y a, b, c)

Písmenová soustava znaků, které se používají k reprezentaci fonematické struktury jazyka. Ve vzájemných kombinacích zachycují a uchovávají myšlenkový význam řeči. Ve většině a-d jsou znaky uspořádány v určitém pořadí nebo sekvenci (např. A, B, C atd.). Obvykle každá abecední znak představuje nejčastěji souhlásku nebo samohlásku, zřídka slabiku nebo skupinu souhlásek a samohlásek. A. reprezentuje zvuky slov spíše než jednotky významu. Písmena a-y sloužila ve starověku i jako číslice a noty a byla považována za symbol vyšších sil. Ve východních zemích přisuzovali lidé a-ě a písmu božský původ. Grafické znaky a-y byly od počátku výtvarně zpracovávány (arabská kaligrafie, římská kapitála, středověká minuskule atp.).

Označení je odvozeno z latinské a-y začínající písmeny a, b, c, které se v českém kulturním okruhu vžilo místo termínu alfabeta (dle prvních dvou písmen řecké a-y alfa a beta). Slovo alfabeta užil poprvé spisovatel Tertullianus a sv. Jeroným. Řecké označení a-y stoiechion znamená prvek: řeči – písmeno, vědění – pojem, praxe – poučka, kosmu – látka).

A. se vyvíjela ve dvou krocích. První podnikla skupina semitsky mluvících lidí, možná Féničanů, na východním pobřeží Středozemního moře mezi léty 1700 a 1500 př. n. l. vynálezem souhláskového psacího systému. Druhým byl vynález Řeků, kteří postavili a-u na samohláskách mezi 8. a 7. stol. př. n. l.

Řekové a Římané považovali za možné vynálezce a-y pět různých národů – Féničany, Egypťané, Asyřané, Créťané a Židé. Egyptské písmo, klínové písmo, krétské, hieroglyfické písmo Chetitů, kyperské a další se zvou prototypy a-y. Rozšíření jednotlivých a-d lze vysvětlit účinností pravopisu, jako výsledek politických a vojenských akcí nebo jako důsledek obchodních či náboženských aktivit.

K psaní slovanských jazyků se používají dvě a-y: azbuka a latinka. Cyrilici resp. azbuku (z prvních dvou písmen az a buki) používají slovanské národy, které přijaly své náboženství z Byzancie, zatímco římské křesťanství přineslo Polákům, Čechům, Slovákům, Slovincům a Chorvatům používání latinské a-y. Arabská a. je po latince nejběžněji používaná v Asii a Africe. Spolu se vzestupem islámu se rozšířila na Středním východě, v severní a střední Africe, v jižní a jihovýchodní Asii i v jižní Evropě. Arabská a. obsahuje 28 souhláskových písmen.

Indické brahmi-buddhistické a-y se zase rozšířily spolu s buddhismem. Vychází z písma aramejského. Siddhamatrka (sanskrt), považovaný dnes za mrtvý jazyk se skládá ze 48 znaků (14 samohlásek a dvojhláskek a 34 základních souhlásek).

Z aramejské a-y se vyvinuly skripty používané pro semitské jazyky (př. hebrejština) a ty, které jsou přizpůsobeny nesemitským jazykům (př. iránské písmo pahlaví). Hebrejská a. se skládá z 22 písmen. Absence znaků pro samohlásky nebyla zpočátku problémem, protože hebrejština, stejně jako jiné semitské jazyky, má souhláskové kořeny.

Řecká a. byla odvozená od severního semitského skriptu v 8. stol. př. n. l. Směr psaní v nejstarších řeckých nápisech byl zprava doleva. Asi v 6. stol. př. n. l. jej nahradil střídavý styl psaní zprava doleva a zleva doprava a od 5. stol. př. n. l. se ustálilo psaní zleva doprava.

Nejstarší latinská a. o 21 písmenech byla vytvořena dle etruské archaické a-y, která vznikla ze západního typu a-y řecké. Nejpozději byla přidána písmena Z a Y, proto jsou zařazena až na konci a-y. A. latinská tedy měla v klasické podobě 23 písmena, a to pouze majuskulní (A, B, C, D, E, F, G, H, I, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, V, X, Y, Z; chybělo v ní J a U. Písmena V a U, I a J se začala důsledně rozlišovat až od 17. stol. A-u se učili Římané nazpaměť dříve, než se začali učit psát. Celá a. byla vypsána na tzv. abecedářích. V pozdější době měly abecedáře význam magický, např. v kultu Jova Dolichena.

Obecně uznávaná teorie praví, že prvním písmem Slovanů byla cyrilice a hlaholice přinesená věrosvěsty z Byzance. Vyskytují se ale i alternativní teorie, že Slované měli vlastní písmo už mnohem dříve a to staroslovanskou bukvici, obrazové písmo o 49 znacích.

Runy bývají považovány za písmo starověkých severoněmeckých kmenů. Runové písmo pravděpodobně sloužílo k magickým účelům, neexistuje totiž žádný jistý důkaz širokého literárního použití run. Oghamské písmo, užívané na britských ostrovech, se také dochovalo jen v nápisech, nikoli delších souvislých textech.

Související pojmy: → písmo, → magie, → runa, → písmo oghamové, → starověk, → cyrilice, → hlaholice, → buddhismus, → islám, → náboženství, → azbuka, → hieroglyf, → písmo klínové, → kaligrafie, → středověk, → kapitála, → symbol, → nota, → jazyk, → minuskule, → pravopis, → kult, → sanskrt.

L: SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Vyd. 1. Praha: Academia, 1973, s. 31; BALEKA, Jan. Výtvarné umění: výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha : Academia, 1997, s. 7. ISBN 8020006095; Alphabet. Encyclopædia Britannica [on-line databáze]. Encyclopædia Britannica (UK): London [cit. 2019-11-25]. Dostupné z: <https://www.britannica.com/topic/alphabet-writing>.

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Zofka777