Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Štuk

(z it. stucco = štukatura, ze staroněm. stukki = kůra, kousek, zlomek)

Š. je jemná povrchová omítkovina. V tradičním štukatérském významu jde o velmi tvárnou, rychle tuhnoucí hmotu (maltovinu) za sádry nebo mramorového prachu, písku a vápna v poměru 4 : 1 : 2 ke zhotovování plastických dekorací či k plošné povrchové úpravě stěn. Š. se míchá v rozličných poměrech a z různých přísad (plnivem je převážně křemičitý písek o velikosti zrn 0–3, 0–5 a 0,2–1 mm) s jedním či dvěma pojivy (bílé vápno, sádra; dnes i hydraulické vápno, která zajišťuje větší pevnost). Jako plniva mohou sloužit i plavené kaolinové a jiné písky atp. Na vlhká místa je vhodné používat vulkanický tuf, přírodní hydraulický prostředek používaný už v antice; působí jako regulátor vlhkosti.

Dle užitých materiálů rozlišujeme 2 skupiny š-u:

  • vápenné – zejména na venkovní práce,
  • sádrové – bílý š. pro interiéry.

V průmyslovém stavebnictví se rozeznávají š-y:

  • zatírací (písek o průměru zrn 0,5 mm),
  • natírací.

Oba se uplatňují v úpravě povuchu panelů, zvláště ve formě tzv. aktivovaných š-ů (směsi roztírané v aktivátorech tak intenzivně, že se rozruší i nejjemnější zrna vápna a cementu. Klasický je vápenný š. pískový pro tradiční uplatnění. Aplikuje se ve dvou vrstvách (spodní až 15 mm silná, svrchní 2–4 mm); poměr vápna a písku je 1 : 3, u svrchní 1 : 2. Povrch je vyhlazen dřevěnými a plstěnými hladítky.

Dle techniky rozlišujeme různé druhy prací se š-em:

1. omítání (začištění) (zvláštní formou je sgrafito).

2. trakční práce – pomocí šablon se ze š-u (štukové malty) vytváří plastické prvky jako profily, pásy apod. Čistě podle šablon zhotovený strop se nazývá kvadratura.

3. práce s formami, lití š-u – vytváří se negativní formy z jílu, klihu, sádry a kaučuku. Do těchto negativních forem se lije š. ze sádry, tvrzené sádry nebo cementu a pak se tyto odlitky přenesou na zeď nebo strop, kde se připevní šrouby nebo dřevěnými kolíky; na fasádách jsou tyto části zajištěny drátem.

4. štuková výzdoba (dělají sochaři), vytváření stavebních ornamentů na místě samém. Nanesení a modelace musí probíhat velmi rychle, práce vyžaduje zručnost a zkušenosti (štukatury manýrismu, baroka a rokoka). Také prvky volné plastiky byly takto vytvářeny (př. na kovových sloupech sloužících v interiéru jako podpora).

5. umělecké práce v mramoru (jen pro interiéry) – imitace různých mramorů:

  • mramorový š. barvený okry, který je možno leštit (š. z jemně prosetého vápna, mramorové moučky, alabastru a nepálené sádrové moučky, s přídavkem kamínků),
  • malování mramorového žilkování š-u odolném povětrnostním vlivům,
  • stucco-lustro – technika pocházející z Itálie (leštěný š.); vzniká hlazením povrchu z mamorového š-u horkou zednickou lžící,
  • různobarevný mramorový š. připravený ke vsazení (it. scagliola).

Bílý mramorový š. připravovaný z mramorového písku nebo mramorové moučky a bílého vápna je také dvouvrstvý (spodní, „jádrová“ vrstva má poměr složení 1 : 3, svrchní 1 : 2–2,5); hladí se kovovými hladítky, přebrušuje se a leští mastkem a textiliemi. Svrchní š. může být též připraven s přísadou sádry. Po vyschnutí se povrch napouští řídkým klihovým roztokem, voskovou politurou a leští v technologii stucco-lustro.

Ve starších slohových obdobích , např. baroku či rokoku, býval š. často i esteticky zhodnocován barvením či plátkovým zlatem. Do š-u se obecně zařazuje mnoho jiných jemných omítkovin. Tvorba dekorací architektury ve š-u, sádrových hmotách, umělém mramoru, tzv. štukatura, k nám přichází z Itálie v 16. století a jako náhrada kamenných reliéfních děl se rozšiřuje zejména v 17. a 18. století.

Historie. Ve starověku byla štuková technika široce rozšířená, š. se často barvil. Ve starém Egyptě byl š. používán jako podklad pro nástěnnou malbu a pro masky mumií, reliéfy, busty. Ze sádry zhotovované a malované masky mumií dosáhly svého uměleckého vrcholu v době Ptolemaiovců. V Egyptě se našly formy pro hromadnou výrobu soch Herma Diskobola. V krétsko-mykénském umění se ve š-u vytvářely reliéfy velkých postav lidí i zvířat. V řeckém umění štukový reliéf chybí; š. ve velmi jemné vrstvě sloužil pouze jako polychromie sloupů, trámů a zdí z porézního vápence. V 6. století př.n.l. bylo zvykem š-em potahovat i sochy z porézních materiálů; u nástěnné malby sloužil š. jako podkladová vrstva. Známé jsou např. také štukové odlitky helenistických stříbrníků, štukové kopie řeckých kovových reliéfů. Š. používalo mnoho dalších starověkých národů, např. Etruskové jako podklad pro nástěnnou malbu. V římském umění byl o běžné pokrývat š-em stěny a architektonické profily.

Od 2. století př.n.l. až do pozdní antiky zůstal š. ve spojení s nástěnnou malbou, bohatou štukovou dekorací (vrchol v době Augustově) a s hrobovou dekorací z bílého š-u; od 3. století se objem prací zmenšuje. Tradice římské štukové dekorace se navrátila v raně křesťanském umění. Centrum bylo v Raveně (např. polychromované štukatury v tamním baptisteriu). Š. se ještě zdobil zlatem a stříbrem. V raně křesťanských kostelech v Severní Africe se š. užíval do 5. století; v byzantském umění se používal na výrobu ornamentů – charakteristické jsou ostře řezané formy. Formy byly vyřezávány po odlití. Tento postup rozvinuli islámští umělci. V islámské architektuře byl š. vždy hlavním zdobicím prvkem exteriéru i interiéru (kartuše, rámy dveří a oken, dekorace nik a kupolí – stalaktitové klenby, ozdoby sloupů apod.). Štukový ornament byl proveden různou technikou – rytím nožem, špičatými nástroji nebo litím do do dřevěných modelů.

Ve středověku se š. většinou zpracovával přímo na zdi (popř. na přibité slaměné podložce), poté byl modelován a broušen. Práce se š-em byla ovlivněna Byzancí. Vedle stavební plastiky se vytvářely štukové kompozice, které se barvily a zlatily (podobné mozaikám). Dělaly se i štukové plastiky; ve 14. a 15. století se dřevěné plastiky potahovaly š-em, který sloužil za podklad pro barvu. V pozdní gotice se dělala hmota ze sádry, mramorového prášku a klihu – modeloval se plochý reliéf na dřevěném podkladu (používáno u nábytku – např. šperkovnice, truhly) (někdy dřevo předtím potaženo ještě lněným plátnem).

V renesanci se začaly š-em ve větší míře zdobit interiéry. Zprvu se používaly groteskové dekorakce (obdoba výzdoby budov antického Říma). V době baroka a rokoka se š. používal pro vytváření imitací mramoru v interiérech. Kolem roku 1700 se štukové dekorace zplošťovaly a zjemňovaly. Ve Francii se od počátku 18. století začaly objevovat formy régence a mušlové formy (rokaj). Hlavní díla štukové dekorace 17. a 18. století najdeme právě ve Francii v interiérech budov. Největší barokní specialisté na š. byli Italové. Š. se používal až do 19. století, v novodobé architektuře nenachází již uplatnění.

Související pojmy: → baroko, → rokoko, → renesance, → středověk, → rokaj, → régence, → interiér, → exteriér, → antika, → dekorace, → štukatura, → štukatér, → kompozice, → reliéf, → mozaika, → plastika, → kartuš, → nika, → kupole, → klenba, → sloup, → polychromie, → architektura, → kostel, → ornament, → malba nástěnná, → profil, → kopie, → mumie, → busta, → maska, → stucco-lustro, → imitace, → manýrismus, → šablona, → dekorace, → sochař, → alabastr, → starověk, → baptisterium, → helénismus, → gotika, → sgrafito, → šablona, → forma, → imitace, → kvadratura, → fasáda, → politura, → architektura, → reliéf, → malba nástěnná, → umění ranně křesťanské, → klenba stalaktitová, → šperkovnice, → rokaj.

L:
KUBIČKA, Roman, ZELINGER, Jiří. Výkladový slovník: malířství, grafika, restaurátorství. Praha : Grada, 2004, s. 282–283.
ALSCHER, Ludger. Lexikon der Kunst: Architektur, bildende Kunst, angewandte Kunst, industrieformgestaltung, Kunsttheorie. Band IV. Leipzig: VEB E.A. Seemann Verlag, 1976, s. 726–730.
stucco. In: etymonline.com: Online Etymology Dictionary [on-line]. Douglas Harper, 2001–[cit. 2014-4-28]. Přístup z: [1].

Anna Goldmanová 28.4.2014

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Zofka777