Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Štít

Slovo vychází z všeslovanského szczyt, lat. scutum – štít, ochrana, záštita; východisko je sculpo – řezat, oddělovat, dle odříznuté kůže připevnované na štít.

1. v architektuře zeď uzavírající prostor sedlové střechy. Franc. se š. nazývá fronton. Tvar š-u se v různých obdobích upravoval různě; rozlišujeme š.:

  • gotický – uzavírá profil vysoké střechy, většinou bohatě zdoben panelováním nebo kružbou, někdy i figurálně,
  • krenelovaný – zdobený pevnostními motivy (př. ozuby),
  • panelovaný – dělený lisenami nebo pilastry na svislé pásy; je častý v gotické a raně renesanční architektuře,
  • atikový – tvořen štítovou zdí převýšenou nad úroveň okapů tak, aby částečně nebo úplně zakrývala střechu. Bývá často dekorován vodorovným římsovím, někdy je upraven jako atikové patro (prostřední okno, kolem dvě slepá),
  • etážový – vysoký š. dělený vodorovně pásy a římsami; běžný u staveb v české renesanci,
  • obloučkový, trojúhleníkový – má dvě strany šikmé, tvořené půlkruhovými obloučky; je častý jako motiv v české, zvláště jihočeské renesanci,
  • lichoběžníkový (též pološ.) – š. trojúhelníkový, nahoře zkosený, snížený polovalbou,
  • tabulový s křídly – v baroku i v 19. století štítová zeď vysoko přesahující zeď sedlové střechy zdobená omítkovou nebo kamennou dekorací; je odvozena z postranních volut (ty bez plastické dekorace mají tvar křídel). Nahoře je š. ukončen půlkruhem nebo segmentem.
  • štítek náběžní (náběžníkový) - v gotické architektuře obvykle půlkruhově ukončený článek, těleso překrývající dosednutí klenebního žebra (výběh žebra) na podporu (konzola, přípora, sloupek). U nás se objevuje v rané gotice.

S architekturou je š. spjat ještě v následujících významech, a to jako:

2. š. domovní – sloužil k rozlišení domů viditelným znakem. Od konce 14. století bylo označování domů š-y v Praze velmi časté; š-y prováděli světští i náboženští malíři (štítaři). Nejprve byly š-y soukromou zvyklostí, postupně se staly módní záležitostí. Dle vyobrazení na š-u se pak domy nazývaly kupř. U zelené žáby, U kamenné panny apod. V 15. století už jsou užívány úředně jako pomůcka k označení stavení. Během doby byly přestavbami š-y různě měněny, avšak změny musel schválit šestipanský úřad (aby ve městě nebyly domy stejného jména). Doklady o takových opatřeních jsou ovšem až z konce 17. století.

3. š. vývěsní – reklamní deska zavěšená na ploše průčelí domu, zpravidla nad vstupem do prodejny označující druh prodávaného zboží. Naproti tomu š. praporcový (návěstí praporcové) s nápisem nebo i malbou byl vyvěšován kolmo k ploše domovní stěny.

Tyto š-y taktéž schvaloval šestipanský úřad, stejně jako v případě š-ů domovních.

4. š. ve vojenství je součást výstroje, plošná příruční záštita proti sečné i bodné ráně, kterou bojovník chránil své tělo a zároveň označoval svou osobu. Odtud přešel š. do heraldiky, kde je základem erbu (znak štítu nesoucí erbovní znamení).

Jako součást výstroje se š. nosil v levé ruce. Na vnitřní straně byl opatřen držadly či svorkami pro řemen k zavěšení. Na vnější straně nesl heraldické znamení nebo emblém části vojska. Tvarový vývoj š-u je dán způsobem jeho využití u jízdních a pěších bojovníků.

Ve starověku se vyskytuje š. okrouhlý, u těžkooděnců oválný, u lehkooděnců okrouhlý či měsíčkový. V římském vojsku byl běžný š. těžký, okrouhlého tvaru (clipeus), velký š. oválný (clipeus argollicus), velký š. pravoúhlý kryjící celé tělo (scutum). Až do 13. století se š-y lišily velikostí, nikoli tvarem. Bývaly zhotoveny ze dřeva a potaženy silnou kůží (řecky skutos), zpevněny kovovými pásy a na středu vnější strany železnou vypuklinou (umbo), nesoucí odznak legie.

V 15. století jezdecký válečný š. mizí, přetrvává jen š. kolčí nebo čistě reprezentativní. České pavézy z 15. století byly zesíleny na vnitřní straně kůží, na vnější straně kůží či plátnem a na křídovém podkladu zdobeny heraldickými znaky a nápisy. Renesanční nebojové š-y byly luxusní, většinou kovové, zdobené tepáním či rytím, leptáním, plátováním. Od 17. století se š. jako výstroj kvůli působnosti palných zbraní přestal úplně užívat (přetrvává na východě a u přírodních národů).

Š. aiginský – představuje dva umělecky vyvedené kovové š-y vyrobené kolem r. 480 př.n.l. na ostrově Aigině nacházející se v Saronském zálivu. Původně náležely chrámu bohyně Athény, dnes jsou chovány v Glyptotece v Mnichově (objeveny roku 1811). Na š-u je zobrazen boj Herakla a Telaniona s Laomendotem na západním, na východním boj Ajanta před Trójou.

5. v heraldice š. vymezuje plochu nesoucí znak. Heraldické š-y kopírovaly v dané době š-y bojové; později vznikaly již jen jako dekorace tvarem kopírujíce dobovou módu.

Š. jako součást výzbroje nabýval různé tvary, které byly pak včetně názvů převzaty do heraldiky (jak uvedeno výše, od konce středověku bojová funkce š-u mizí):

  • normanský (11. – poč. 13. století) – prohnutý, nahoře polokruhový, dole zahrocený byl držen řemenem na levém rameni. Byl užíván jen v nejstarší době, kdy součástí erbu nebyla ještě přilba.
  • trojúhelníkový (též francouzský) (13. a 14. století) – užíván jako jako součást zbroje. Nejprve byl protáhlý podobně jako gotický oblouk, později se zkracoval.
  • vyčkávací heraldický š. má tvar š-u středověkého bez štítového znamení. Vyjadřoval právo nositele na léno nebo dědictví dosud nezískané či právě odcizené.
  • kolčí (též terč) (15. – poč. 16. století) š. přibližně čtvercové podoby, v ploše mírně prohnutý, dole prohnutý dvěma oblouky, nahoře mírně otevřen pro kopí.
  • renesanční (od poč. 16. století) – souměrný se dvěma výkroji. Není součástí zbroje, ale pouze dekorací. Někdy se rozlišují varianty španělská, francouzská, vlašská, anglická, německá a polská.
  • barokní a rokokový je většinou elipsovitého tvaru s okrajem na způsob kartuše – prolamovaným formami mušlovými nebo rostlinnými. V heraldice se nad něj neumísťuje přilba s klenotem, proto byla v 17. a 18. století nad znak umísťována šlechtická hodnostní korunka.
  • klasicistní (konec 18. století) – přibližně čtvercový, dole mírně zaoblený s hrůtkem vprostřed.
  • empírový – nahoře hrotitý se dvěma výkroji.
  • dámský (též routový) – tvar kosočtverce. Nad něj se často umisťuje šlechtická hodnostní korunka a bývá obtočen šňůrou a uzly (znamení úcty ke sv. Františkovi).

V 19. století se vyskytují nejrůznější historizující formy.

Související pojmy: → renesance, → baroko, → gotika, → starověk, → středověk, → klasicismus, → empír, → kartuš, → móda, → znak heraldický, → heraldika, → erb, → architektura, → pilastr, → lisena, → dekor, → střecha, → segment, → voluta, → žebro klenební, → přípora, → sloupek, → atika, → emblém, → rokoko, → lept, → chrám.

L: Pražská domovní znamení [on-line]. Dalibor Feuereisl, © 2006 [cit. 2014-3-30]. Přístup z: [1]; BLAŽÍČEK, Oldřich J., KROPÁČEK, Jiří. Slovník pojmů z dějin umění: názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. Praha : Odeon, 1991, s. 401–402; SYROVÝ, Bohuslav. Architektura: naučný slovník. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1961, s. 287–288; REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Praha : LEDA, 2001. s. 678.

Anna Goldmanová 30.3.2014

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Joe Angrešt, Quido Meruňka